Co se s člověkem děje při umírání?

Poslední chvíle každého z nás jsou jedinečné stejně tak, jako my sami. Někdo svůj blížící se konec přijme lehce a odchází poměrně rychle, pro jiného je velmi těžké se od svého života a těla odpoutat a potřebuje i dlouhé měsíce péče.

Je velmi důležité respektovat vlastní cestu umírajícího a ponechat mu čas, který na ni potřebuje. Je to těžké, protože bychom mu ji mnohdy přáli lehčí, nebo se naopak těžko smiřujeme s tím, že mizí tak rychle.

Je to ale jeho umírání a náš úkol není mu jeho cestu měnit, ale jít po ní s ním, doprovodit ho na ní.

Je dobré být teoreticky připravený na změny, které umírání provázejí. Je to postupný fyziologický proces, který v základu probíhá podobně u každého z nás. Mnohé změny a příznaky se ve většině případů v lehkých obměnách shodují, ale protože smrt každého z nás je jedinečná, nemusíte se setkat se všemi.

JAK TEDY POZNÁME, ŽE SE KONEC BLÍŽÍ?

Během posledních dnů a týdnů života přichází změny tělesnézměny prožívání. Je důležité je respektovat, i když je to pro nás mnohdy velice těžké.

ZMĚNY PROŽÍVÁNÍ

Umírající se začíná pomalu odpoutávat a obracet dovnitř. Má stále méně energie, hodně odpočívá nebo spí. Přestává mít zájem o věci a činnosti, které ho dříve bavily (čtení, televize, zprávy z okolí), i o lidi, které dříve vyhledával. Už si nepřeje návštěvy přátel a známých, chce mít okolo sebe jen pár nejbližších, někdy chce zůstat úplně sám. Ohlíží se za svým životem a bilancuje. Často sám pro sebe, někomu zase pomáhá tichá spoluúčast blízké osoby.

Umírající obvykle více spí, často v tomto čase zpracovává mnoho důležitých věcí. Je třeba to respektovat a nesnažit se ho budit a vyrušovat.

Umírající často už ani nerozeznává přítomné osoby, ztrácí spojení s naší realitou. Může mluvit o Bohu, událostech a lidech, které neznáme. Někdy vidí osoby, které již zemřely, mluví k nim, cítí se jimi být odváděn. Je důležité nesnažit se mu  jeho realitu vymlouvat, ale zapojit se do jeho světa a naslouchat mu.

Někdy nám umírající vypráví, že se mu zdálo, že už zemřel. Někdy sám neví, jestli je živý nebo mrtvý.  Časté je i tzv. „balení kufrů“ – touha odjet, sbalit se na cestu, ukončit rozdělané věci. V takových chvílích mu skutečně pomozme věci uzavřít, vztahy završit, rozloučit se.

Snižuje se potřeba mluvit a pro umírajícího je smysluplnější být potichu.

Zaniká pojetí času z dřívějších dob, což může způsobit nejistotu, a umírajícího zatěžují otázky jako : „Kolik času mi ještě zbývá?“, „Bude to trvat ještě dlouho?“, „Jak dlouho ještě budu rodině na obtíž?“

Někdy umírající potřebuje cítit tělesnou blízkost jiného člověka, jindy mohou doteky působit rušivě. Obvykle je plně zaměstnán sám sebou a svým životem, proto si nevykládajte jeho případné odmítání nebo odstup tak, že vás nemá rád. Zkuste se ho zeptat, nebo alespoň vycítit, co je mu příjemné. Možná vám pomůže popřemýšlet o tom, jak moc pro něj bývala blízkost druhých dříve důležitá a co potřeboval při překonávání bolestí a těžkých chvil.

Umírání může provázet i neklid. Člověk sebou hází, pohybuje rukama, nohama, škube prsty, nebo se snaží odejít. Značí to, že ztrácí spojení se světem. Někdy ho může uklidnit, když klidně sedíte u něj a není sám, ale nevyčítejte si, když to nepomůže. Lze jej zmírnit i pomocí léků, ale lepší bývá nezasahovat zbytečně.

Krátce před smrtí někdy dojde k poslednímu vzepětí všech sil. Umírající je náhle bdělý a jasně komunikuje, zapojuje se do života, má chuť k jídlu, nebo se snaží zase se posadit nebo postavit. Nebojte se splnit mu jeho přání, dejte si spolu něco dobrého, popovídejte si, rozlučte se. K těmto chvílím se pak můžete později v těch těžších ve vzpomínkách vracet s příjemnějším pocitem.

TĚLESNÉ ZMĚNY A OBTÍŽE

Umírající tělo již nepotřebuje tolik energie, a prvním výrazným ukazatelem tak bývá ztráta chuti k jídlu. Člověk většinou nejdříve začne vynechávat maso, potom i zeleninu a těžko stravitelná jídla, nakonec i ta měkčí, a před pevnou stravou začne dávat přednost tekuté. Později nechce jíst už nic. Pro pečujícího je těžké toto respektovat, máte pocit, že váš blízký zemře hlady kvůli tomu, že nejste schopni přinutit ho jíst.

Je nutné uvědomit si, že v tuhle chvíli už tělesná energie přijímaná jídlem není potřeba, protože tělesné funkce se zpomalují a vypovídají službu. Naopak naše snaha nutit umírajícímu jídlo ho vyčerpává a spíše mu ubližuje.

Potřeba pít oproti tomu v tomto období většinou roste. Zhoršuje se ale schopnost pít a polykat, proto se nebojte vyzkoušet, co bude umírajícímu vyhovovat. Hrneček s pítkem, brčko, lahve od minerálek nebo džusíků s vysouvacím uzávěrem, kojenecké lahvičky, nebo tekutinu podávat po lžičkách. Když už polykat nejde, výborně poslouží a uleví cucání ledových kostiček z vody, čaje, šťávy. Můžete mu rty otírat navlhčeným kapesníkem, ze kterého může i sát. Babičce se osvědčilo i vytírat ústa tyčinkami Pagavit. Zvlhčování ústní dutiny nebo pocit chladu pocit žízně účinně sníží.

Mnohdy příbuznými žádané infuze však pocit žízně nesníží a v bezprostřední blízkosti smrti naopak mohou přitížit, způsobit otoky, ztížit dýchání a přivodit zmatenost.

Bolest provázející mnohá smrtelná onemocnění je v dnešní době možné velmi účinně zmírnit. Paliativní medicína je převážné většině pacientů schopna umožnit prožít zbývající čas bez bolesti, která by jej vyčerpávala. Velkým pomocníkem jsou opiátové náplasti, které bolest účinně tlumí při zachování vědomí, nezatěžují žaludek, snadno se mění a umírajícího nijak neruší. Lékaři vzdělaní v paliativní péči s nimi dokáží zacházet velmi citlivě a vyvážit jejich účinek s nežádoucími účinky (dočasná spavost, zácpa), tudíž není třeba se opiátů zbytečně bát, a raději využít možnost úlevy, kterou nabízí.

Péče o pokožku umírajícího významně ovlivní prožívání posledních dní. Je nutné předcházet vzniku proleženin, otlaků a opruzenin pomocí polohování a ošetřování kůže. Pokožka umírajícího je suchá, křehká a postupně hůře zásobována kyslíkem. Je nutné ji udržovat čistou a suchou a chránit vhodným krémem, hlavně v místech ohrožených pocením nebo tělesnými sekrety (genitálie, místa pod plenou, podpaží, místa pod prsy a kožní záhyby).

Tělesná teplota se mění, končetiny bývají kvůli zhoršenému prokrvování chladnější. Pomoci mohou přikrývky navíc, ponožky, termofor. Pokud má umírající naopak vyšší teplotu, uleví lehčí přikrývky, nebo jenom samotný povlak či tenčí prostěradlo, případně chladivý obklad na čelo nebo do třísel.

Horečka v tomto stádiu bývá známkou selhání termoregulačního centra, ne zápalu plic nebo jiné infekce.

Často se mění dech. Bývá zrychlený a velmi povrchní, nebo naopak pomalý s dlouhými přestávkami mezi nádechy, či zcela nepravidelný. Někdy umírající při výdechu hlasitě vzdychne. Časté je i chrčení nebo „kloktání“, když nemocný už nemůže vykašlat tvořící se hleny. To bývá nepříjemné více nám, než umírajícímu, jeho to většinou neobtěžuje. Pokud by mimikou nebo gesty naznačoval, že ano, je možné hleny odsávat. Ulehčit může zvýšená poloha hlavy nebo horní části těla, nebo poloha na boku, dobré větrání místnosti a zvlhčený vzduch.

Někteří lidé upadají v posledních dnech do kómatu. Mějte na mysli, že ze všech smyslů mizí jako poslední sluch. Mluvte v přítomnosti umírajícího tak, jak byste mluvili, kdyby byl při vědomí. V tuto chvíli máte ještě možnost rozloučit se, odpustit, omluvit se, říct mu, jak ho máte rádi, nebo cokoliv, co jste mu vždycky chtěli říct, ale nedokázali to, nebo se styděli. Výčitky, staré křivdy, nebo prosby, ať neodchází ale nejsou na místě. Někdo zase čeká na vaše svolení, že už může odejít, a ujištění, že to zvládnete. Nebojte se vyslovit i to.

Někdy několik dní před smrtí dochází i k jakémusi čištění těla a odchází velké množství nahromaděného obsahu střev.

BLÍŽÍCÍ SE SMRT SE VĚTŠINOU OHLAŠUJE TĚMITO PŘÍZNAKY :

  • úplně nebo napůl otevřené oči, upřené do jednoho místa nebo do dálky, které se ale nedívají
  • chladnoucí končetiny nebo naopak horečka
  • otevřená ústa
  • tmavé zbarvení spodní strany těla, rukou, nohou a kolen
  • slábnutí a nepravidelnost  pulsu, změny frekvence a hloubky dechu
  • zornice stále méně reagují na světlo
  • umírající nereaguje na své okolí

Tyto mohou, ale nemusí nastat.

Smrt přichází se zastavením úderů srdce a dýchání. Poslední výdech může někdy ještě následovat jeden až dva výdechy až vzdechy. Ve tváři umírajícího často zachytíme okamžik, ve kterém nachází pokoj. Výraz bývá vyrovnaný a někdy je patrný až dodatečně. U babičky mu třeba předcházel zvláštní výraz překvapení.

Někteří umírající k tomu, aby odešli, potřebují být sami. Možná je tak pro ně lehčí odpoutat se od svého světa a milovaných osob. Můžete u nich sedět celé hodiny, ale naposledy vydechnou ve chvíli, kdy si potřebujete odběhnout na toaletu, napít se, zvoní vám telefon… Nevyčítejte si to jako své selhání, že jste ho v tu rozhodující chvíli opustili, prostě přijměte, že to potřeboval přesně takhle. Každému není dáno nahlédnout aspoň trošku za roušku tajemství, která zahaluje druhý břeh. Důležité je, že jste umírajícímu zvládli být takovým průvodcem, jakého potřeboval.

S láskou,

Lenka

(text je inspirován, částečně převzat a upraven z materiálů vydaných OS Cesta domů, Jak být nablízku)

Lenka Varhaníková
Poznala jsem, že loučení nemusí být jenom o bolesti. A že smrt není jenom nepřítel. Teď s láskou ukazuji druhým, že hospicová péče není až tak o smrti, jako o životě. Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná.  Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorkou e-booků 8 předsudků, které nám brání vzít své blízké dožít domů - jak je překonat a rozhodnout srdcem a Kdo vám pomůže rozloučit se doma - přehled poskytovatelů domácí hospicové péče, a také projektu Death Café Club.
Komentáře
  1. Anička napsal:

    Leni, je báječné předávat takovéto články dál. Upřímně, úplně se mi to původně nechtělo číst, ale pak mi došlo, že zavírám oči před něčím, co je součástí života. A proč? Protože se bojím. Ale při čtení jsem se naprosto zklidnila a strach odešel. A i když nyní tvé rady nepotřebuju, přijde čas, kdy budu velmi vděčná, že tady jsi, že píšeš o tom, co je přirozené a píšeš o tom naprosto srozumitelně a lehce. Děkuju!

    • Lenka Varhaníková napsal:

      Děkuju, Aničko 🙂 i já se dřív na jednu stranu bála vědět víc. Pak mi došlo, že ten strach pramenil právě z toho, že nic nevím. Dříve, než lidé začali umírat převážně v nemocnicích, se každý člen rodiny se smrtí postupně setkal, a tak už věděl, co očekávat, i jak se zachovat a co je třeba udělat. Dnes jsme tomu hodně vzdálení a přispívá to atmosféře strachu…

  2. Leni, děláš opravdu záslužnou osvětu. Jsem moc ráda, že se o těchto tématech začíná mluvit otevřeně. Mám v sobě od dětství představu, že rodiče budou na stáří se mnou (ačkoli mám tři sestry), takže počítám, že ty informace budu sama velmi potřebovat!

    • Lenka Varhaníková napsal:

      Magdo, děkuji za podporu 🙂 Moc mě těší každý, kdo v sobě tuhle představu má. Přeji ti, ať se ti ji podaří zrealizovat a prožijete spolu tohle období ve vzájemné úctě a lásce. Naši nejbližší nás mají co naučit i během svého loučení a odcházení.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů