Děti a setkání se smrtí

Vcházela jsem do dveří školy, mířila k družině a hlavou mi chaoticky vířily myšlenky. Mám jí to říkat? Určitě ano. Je to její prababička, Silvinka ji miluje a trávily spolu spoustu času. Jak ale, sakra, říct prvňáčkovi, že někdo, koho má rád, umírá?  

I když jsem se v našich rozhovorech tématu smrti nikdy nevyhýbala a někdy o ní byla až krutě upřímná, tentokrát to bylo jiné. Teď to nebyl anonymní mrtvý ptáček po cestě do školky, vzpomínání na lidi, které nepoznala, ani teoretické oťukávání myšlenek „co by“ a „až jednou“. Najednou to bylo konkrétní a osobní. Najednou se nás to hluboce dotýkalo. Najednou to bylo tu…

Jak truchlí děti

Děti truchlí jinak než dospělí. V závislosti na věku, stupni vývoje, jejich povaze a charakteru každé dítě prožívá ztrátu svým osobitým způsobem. I když malé děti neumí vyjádřit, co cítí, velmi dobře vnímají atmosféru v rodině, smutek svých blízkých. Od nich se také učí, jak se smutkem a bolestí zacházet, jak se s nimi vyrovnat. Učí se, že umírání a smrt je přirozenou součástí života.

Děti jsou v době, kdy dojde k úmrtí, nejvíce ohroženy osamoceností a izolací. Mnohdy dospělí dítě ve snaze „uchránit“ jej nezapojí, nezačlení do prožívání svého smutku. Hlídají se, aby před dětmi neplakali, aby nebyli smutní. Takovéto chování je pro děti nepochopitelné, matoucí, protože je v rozporu s tím, co kolem sebe a v sobě cítí. Děti přitom často přijmou zprávu o úmrtí klidněji a vyrovnaněji, než si dospělí mysleli.

Při sdílení ztráty s dítětem je dobré držet se těchto zásad:

• Buďme otevření a pravdiví v tom, co říkáme i jak projevujeme své emoce. Volme shodnou formu, shodná slova, jak s dětmi mluvíme, jak se s nimi sdílíme. Používejme konkrétních slov, jako zemřel, ne eufemismů např. spí, odešel. Ujistěme dítě, že jej máme stále rádi, že je v bezpečí.
• Dětem je třeba říci pravdu o ztrátě blízkého člověka a to způsobem přiměřeným věku a vývojovému stupni dítěte. Děti potřebují vědět, že je v pořádku ptát se, vyprávět svůj příběh, mít možnost dát průchod svým emocím, ať jsou jakékoli. Potřebují ujištění o naší lásce, že je neopustíme, že nezůstanou samy.

Jak děti vnímají smrt

Koncept smrti se u dětí postupně vyvíjí. Nevratnost smrti, její definitivnost děti začnou chápat až po šestém roce svého života. Stejně jako to, že naše tělo může přestat fungovat. Děti se velmi zajímají o tělo v předškolním a raně školním věku, hodně se mohou ptát, jak to je s tělem, když člověk zemře. Univerzalitu a příčinnost smrti, zrovna tak jako otázku o pokračovaní života mimo tělo, si děti začínají uvědomovat a klást ve starším školním věku.

Emocí spojených se ztrátou blízkého člověka je široká škála. Od šoku, smutku, strachu, pocitů viny, bezmocnosti, zranitelnosti, až po pocity vzteku, velkého hlubokého smutku, žalu.

Jak se u dětí truchlení projevuje?

Truchlení se u dětí může projevit na fyzické úrovniproblémy se spánkem a usínáním, nechutenstvím či naopak přejídáním se, zvýšenou teplotou, ekzémem, brzkou unavitelností, může dojít k regresi, tj. vrácení se do předešlého vývojového období.

Na psychické úrovni mohou děti prožívat zvýšenou úzkostnost, strach z osamocenosti, panické ataky, nadměrné pocity viny, obtížnou adaptaci při oddělení od rodičů, sníženou schopnost koncentrace, poruchy paměti, snížení motivace.

Pokud problémy přetrvávají delší dobu než měsíc, vyhledejte pomoc u odborníků.

Jak můžeme dětem při ztrátě člena rodiny pomoci?

Naslouchejte

Děti potřebují vyprávět svůj příběh, ale nepotřebují rady, hodnocení. Některé děti naopak mluvit nechtějí. Naslouchejte i tomu, o čem vaše dítě mlčí.

Říkejte pravdu

Děti se pravdu vždy dozví. Pokud to není od nás, nejbližších, pak mohou ztratit svoji důvěru k nám, učí se, že je dobré lhát, že se dospělým nedá věřit. Děti zamlčenou pravdou neochráníme, naopak jim proces vyrovnávání se se ztrátou komplikujeme.

Odpovídejte na jejich otázky

Děti se kladením otázek učí. Ujistěte svoje dítě, že je dobré se ptát. Když nebudete vědět odpověď, nevadí. Zkuste ji někde najít a vrátit se v některém dalším rozhovoru k tomuto tématu.

Slova přizpůsobte věku a vývojovému stupni dítěte. Je dobré vědět, jak se koncept smrti u dětí vyvíjí. Používejte konkrétní slova jako např. zemřel, ne usnul, odešel. Je to pro děti nesrozumitelné a může to v jejich podvědomí spustit úzkostné stavy, u kterých se těžko odhaluje a napravuje jejich příčina. Užití výrazu usnout může u dítěte vyvolat obavy až panickou hrůzu ze spánku, odejít zase nejistotu a úzkost, že ho opustíte, nebo že ho zemřelý neměl rád.

Pokud se v hovorech o smrti necítíte jistí, nebo vůbec netušíte, jak začít, jako skvělý pomocník vám mohou posloužit knihy. Na děti dnes myslí poměrně dost autorů, a tak spolu můžete tohle téma otevřít třeba spolu s hrdinou příběhu, který prožívá podobnou situaci a nechat dítěti prostor na vyjádření vlastních pocitů, na otázky nebo přirovnání k tomu, co právě samo prožívá.

Nechávejte děti vybírat z možností

Vrací to dětem pocit kontroly nad děním v jejich životě. Zapojte je do výběru květin, oblečení, způsobu, jak se chtějí se zemřelým rozloučit apod.

Zachovejte řád a zvyklosti

Každá změna je určitou ztrátou. V době po úmrtí prožíváme často chaos, nejistotu. Snažte se pro své dítě zachovat co nejvíce režim dne, na který je zvyklé, čas jídla, čas spánku, rodinné rituály apod.

Vzpomínejte na zemřelého společně s dětmi

I když dítě se zemřelým neprožilo tolik času jako vy, i ono s ním má své vzpomínky, zážitky, nenaplněné plány do budoucna, které jsou pro něj důležité. Když o zemřelém hovoříme, ukazujeme dětem, že je stále součástí našich životů, že do našich životů patří.

Tip: Pro některé děti je těžké s vyprávěním nebo vzpomínáním začít. Moc se mi pro takové chvíle líbil jeden nápad, který se ke mně dostal. Holčička, které zemřel tatínek, dostala jako dárek kouzelnou vílí hůlku.
Může ji použít, když si bude přát, aby s ní maminka či jiní lidé, kteří tátu znali, sdíleli své vzpomínky. Kdykoli za nimi může přijít a „přičarovat“ si příběh o tátovi, který jí připomene kým táta byl a jakou lásku choval k ní a dalším blízkým lidem.

Dovolte dětem vyjádřit všechny různé emoce

Emoce jsou různé – od smutku, strachu až k vzteku. Dovolte dětem vyjádřit vše. Je to v pořádku. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při utváření osobnosti.

Dovolte dětem zúčastnit se pohřbu

Umožnit dětem být přítomny rozloučení, prožívat smutek s ostatními jim pomůže v procesu truchlení. Potřebují vědět, že je máme stále rádi, že nejsou samy, že jsou pro nás důležité, že ztráta nijak neohrozila náš vzájemný vztah.

Pocit viny

Děti mohou cítit vinu, že ony žijí, když jejich blízký zemřel. Mohou cítit vinu, že zemřel, protože ony zlobily, protože na něho žárlily, neměly ho moc rády apod. Ujistěte své děti, že za smrt žádnou vinu nenesou. Nikdo není za smrt odpovědný.

Děti také mohou mít pocit, že musí svým rodičům zemřelého vynahradit, zvlášť když jím byl sourozenec, nebo jeden z rodičů. Pomozte svým dětem znovu pocítit, že ony jsou pro vás jedinečné takové, jaké jsou. Podporujte je v jejich osobitosti, pomozte jim objevovat jejich obdarování a talenty.

Když Silvinka dávala ten večer babičce pusu na dobrou noc – jejich každodenní rituál po celý ten rok a půl, co jsme se o babi staraly – ještě jsme vůbec netušily, že už to byla jejich pusa úplně poslední. O pár hodin později začalo babi definitivně selhávat srdce.

Silvinka spala tvrdě, o nočním úmrtí jsme jí tedy s mamkou řekly až ráno. Přes všechny naše nahromaděné obavy zprávu přijala klidně. Dokonce chtěla jít normálně do školy. I když někdy přemýšlím nad tím, jestli to tak bylo správně, tehdy jsem jí prostě dala veškerou svou důvěru, že sama ví nejlépe, co právě teď potřebuje, aby se s tím vším dokázala vyrovnat.

Na začátku celé té naší cesty byly obrovské obavy. Obavy mé vlastní i obavy mých přátel, známých a širší rodiny. Pochyby, jestli je správné dítě do péče o umírajícího zapojovat. Nechat ho žít se smrtí na očích. Nakonec jsem se ale rozhodla na ni vydat. A nelituju toho.

Vnímala jsem, že pro Silvinku bylo díky tomu jednodušší pochopit a přijmout, co se vlastně děje. Den po dni viděla, jak se babi mění, jak pomalu chřadne a obrací se do sebe. Měla možnost se na cokoliv zeptat, cokoliv říct. Vidět i to, co je za bílými zdmi návštěvníkům skryto. Bylo to bezprostřední a přirozené.

Zažila ten rozdíl mezi nemocnicí a péčí doma. Viděla, že je možné se o své nejbližší postarat i v rodinném kruhu. Prožívala s námi všechny emoce. Radost a vděk, že jsme spolu, veselé zážitky, dojemné vzpomínky, lásku, ale i vyčerpání, smutek, bezmoc, vztek.

Byla taky mým obrovským pomocníkem v době, kdy babi rebelovala a vzdorovala proti všemu a všem. Jakmile vešla do pokoje, babiččin výraz se změnil. Jako by v ní vždycky znovu probudila tu něžnou, milující a těžkým životem ještě nezahořklou ženu, co se v babi skrývala.

Byla to složitá životní lekce a já si dcery hluboce vážím za to, jak jí zvládla projít. Ukázala mi, že dětský pohled na smrt je jiný, ještě nezatížený našimi dospěláckými strachy a bloky, které jsme si během života vypěstovali. Že jsou to naopak děti, od kterých bychom se my dospělí mohli učit. Že jsou tomuhle tématu otevřeny zcela bez předsudků a se svou přirozenou zvědavostí. Že na rozdíl od nás ještě umí naslouchat svému nitru a vnímat, co potřebují. A že je na nás, jestli jim to umožníme.

S láskou Lenka

V příspěvku jsem použila a mírně upravila původní text z webu perinatálního hospice Jihočeské Dítě v srdci. Děkuji za skvělé zpracování.

Obrázky: unsplash.com