Jak najít správná slova pro blízkého v hospicové péči?

Když si kamarád zlomí nohu, je snadné vybrat nějaké veselé přáníčko s nápisem Brzy se uzdrav a s kytkou nebo nějakou jeho oblíbenou laskominou mu ho donést do nemocnice, kde se spolu zasmějete historce, jak se mu to vlastně přihodilo. Když se ale kamarád stane adeptem hospicové péče, najednou to tak lehké není.


Co vlastně člověku v téhle situaci přát? Co mu říct? Chce mě vůbec vidět? A dokážu ho já sám takhle vidět?

Sepsala jsem tu pro vás pár rad svých osobních, i rad odborníků z oblasti závěru života.

Přáníčko nebo vzkaz jsou ideální

Profesorka Elizabeth Bergman, předsedkyně Gerontologického institutu Ithaca College, celých 15 let zkoumala ty nejlepší způsoby, jak podpořit lidi, jejichž život končí v hospici. Který se jako nejlepší jeví právě jí? „Ideální jsou přáníčka, ale vybírejte opatrně.“

Určitě neposílejte přání s textem Brzy se uzdrav.

Hospic je totiž už ze své podstaty určen pro pacienty, kteří se neuzdraví. Lidé do hospicové péče vstupují ve chvíli, kdy se se svým lékařským týmem dohodnou, že léčebné možnosti byly vyčerpány. Další péče se pak zaměřuje na zajištění co největšího komfortu a zdůrazňuje emoční a duchovní potřeby pacienta.

Přechod do hospicové péče může být velmi náročný, velmi obtížný. Znamená totiž konfrontaci s tím, že život toho člověka končí, “ vysvětluje Bergmanová. „To může způsobit konflikt v rodinách, kde jedna frakce podporuje hospicovou péči a druhá chce, aby lékařské zásahy pokračovaly. Vzkaz „brzy se uzdrav“ tak může neúmyslně zhoršit již napjatou situaci.“

Za sebe v takovém vzkazu vidím i jakési nevyslovené nepřijetí situace, které může zbytečně narušit váš vzájemný vztah. Spousta umírajících už si nepřeje žádná divadýlka o tom, že tu budou ještě sto let. Ani neustálé postrkování do boje s nemocí, které jim vlastně podvědomě podsouvá, že pokud ho nevyhrají, selhali.

Naopak potřebují naše uznání, že věci jsou tak, jak jsou a že je to tak v pořádku, i když naprd. Potřebují možnost své věci a vztahy smysluplně završit a uzavřít. Vědět, že jejich vyměřený čas měl a má nějaký smysl a hodnotu. Že nebudou zapomenuti.

Naděje je pro každého člověka hodně důležitá, ale ke konci života už by měla mít trochu jinou formu, aby mohla být opravdu prospěšná a nebránila potřebám, které umírající člověk přirozeně má. Víc než k víře v zázrak, zlehčování nebo odmítání reality by se teď naděje měla ubírat směrem, že váš blízký touhle životní kapitolou projít zvládne, a že na té cestě nebude sám.

Lidé se často obávají, že řeknou něco špatně, nebo že to, co poví, nebude přijato tak, jak bylo zamýšleno. A tak raději mlčí a nezkusí druhému ani poslat žádný vzkaz. To je ale smutné. Žádná další šance pro tohle důležité završení vzájemného vztahu už totiž nepřijde.

Tipy pro ručně psané zprávy

Jednoduchá, upřímná a všeříkající jsou třeba různá uvnitř čistá přáníčka typu „Myslím na Tebe“. Určitě si nějaké vyberete ve vašem oblíbeném papírnictví, originální a pro tuhle příležitost vhodné kousky nabízím i ve svém obchůdku Do poslední chvíle spolu. Kreativní duše mohou originální přáníčko samy vytvořit a vystihnout jím podstatu vašeho vztahu.

Můj tip: Máte doma fotku, která zachycuje nějaký váš důležitý společný okamžik? Použijte ji jako pohlednici! Napište váš vzkaz na její zadní stranu nebo na přiloženou kartičku a vložte do hezké obálky.

Může tam pak třeba stát Nikdy nezapomenu na naši bláznivou noční jízdu a chvíli, kdy jsem díky Tobě poprvé seděla na motorce. Dalo mi to křídla. Děkuji Ti.

Co ale napsat dovnitř?

I tady často platí, že méně znamená více. Zapomeňte na patos, tragédii a bolestínství. Buďte upřímní. Ukažte svou podporu, vyzdvihněte, co pro vás váš blízký znamená.

Malý tahák pro inspiraci:

  • Doufám, že dnes je jeden z dobrých dnů…
  • Je toho tolik, co bych chtěl říct, ale nevím, jak…
  • Tvůj úsměv vždycky rozjasní celý den…
  • Jen jsem ti chtěl napsat, pozdravit tě a říct ti, že na tebe myslím…
  • Všichni tu na tebe myslíme…

Příběh ze života…

Když byl Kevin Ellsworth na konci svého života, obdržel spoustu přání s osobními zprávami. Jeho žena je vystavila poblíž jeho postele, kde se na ně mohl dívat.

„Dostával tak upřímné vzkazy. Byl úplně unešený tím, že lidé, co ho znali, věnovali svůj čas tomu, aby se mu ozvali,“ vzpomíná jeho vdova Patty. „Byla to poslední šance poslat milující myšlenku a říci: Myslím na tebe. Ať najdeš útěchu a pokoj.“

Ellsworthovi bylo 56 let, když mu jeho lékaři řekli, že už nemají možnost, jak dál léčit karcinom ledvin, který se u něj projevil. Kevin si vybral hospic, který se o něj staral doma, když se zhoubné bujení rozšířilo, jeho energie slábla a zdraví uvadalo.

„Jeho nemoc směřovala k tomu, že přišel čas se rozloučit. Věděli jsme, že dosáhl konce. Nelakovali jsme si to na růžovo,“ říká Patty a dodává, že její manžel nakonec zemřel tak, jak si přál a naposledy vydechl ve své posteli a v její přítomnosti.

Ellsworth, dlouholetý finanční ředitel příměstské oblasti v Minnesotě, měl spoustu profesionálních vztahů i velký okruh přátel a rodiny.

„Několik přání bylo nábožensky laděných. Většina lidí věděla, že Kevin a já nejsme věřící, takže jsme takových moc nedostali, ale věděli jsme, že byly myšleny dobře. Je to zrádné; lidé nemohou poslat vtipné přáníčko, jako kdyby šlo třeba o náhradu kolena,“ říká Patty.

Lidé vzkazy ocení

Podle Patty byli s Kevinem obzvláště dojati zprávami, které přicházely od lidí „z okraje jejich života“.

„Jeden z nejvýznamnějších vzkazů byl od člověka, který pro Kevina před lety pracoval jako stážista. Napsal o tom, jak ho jejich vztah ovlivnil, a ocenil Kevinovy rady a mentorství. Našel slova, která Kevinovi řekla, že na něm záleží.“

Ať už si nechal poradit, nebo jen následoval svůj instinkt, tenhle bývalý stážista zformuloval přesně ten druh zprávy, kterou odborníci na závěr života považují za nejhlubší, a která příjemci zároveň slouží terapeuticky.

Když je totiž umírající člověk při vědomí, často si v mysli prochází a rekapituluje vlastní život. Laskavá slova mohou tento proces podpořit a pomoci jim uvědomit si svou stopu, kterou zanechali na světě i v životech druhých.

Během čtyř desetiletí práce s nevyléčitelně nemocnými může dopad takových vzkazů, poznámek a dopisů potvrdit i Shary Farr, která učí kurzy o přípravě na konec života v Monterey v Kalifornii.

Předpokládáme, že lidé vědí, co pro nás znamenají, ale oni to neví. Je čas uznat krásu, jemnost, humor nebo význam, který nám přinesli. Je to pro ně opravdový dar.“

Shary Farr

Nenechte se zastavit strachem ze smrti

Shary Farr věří, že někteří lidé se tomu vyhýbají kvůli svému strachu nebo popření vlastní smrtelnosti. Sepisování osobního vzkazu umírajícímu známému Farr vidí jako příležitost postavit se těmto pocitům.

„Pokaždé, když to uděláme, můžeme se začít cítit o něco pohodlněji. A pokud zmírníme strach, máme více prostoru pro lásku. Můžeme riskovat, rozhodovat se, vést těžké rozhovory. Pokud se strachu poddáme a otočíme se zády, strach tím jenom zesílí.“

Farr doporučuje vytvořit osobní, ručně psanou zprávu, která nemusí být delší než několik řádků na spodní straně přání „Děkuji“ nebo „Myslím na tebe“, nebo klidně i na obyčejném listu papíru.

Připomeňte lidem, co pro vás znamenají, co jste se od nich naučili, roli, kterou ve vašem životě hráli, i když je třeba malá,“ říká Farr.

Těm, komu se nedaří ta správná začáteční slova uchopit, doporučuje zejména:

  • Bez tebe bych nikdy nepoznal …
  • Ukázal jsi mi, jak je důležité …
  • Naučil jsi mě ocenit …

Co se s našimi vzkazy děje, když člověk zemře?

Spousta rodin si poslední zprávy, vzkazy a přání ještě dlouho po úmrtí ponechává. Jejich milovaný v nich pro ně svým způsobem ožívá. Vracet se k nim a moct si přečíst, co pro ostatní znamenal, vidět, kolik dalších životů ovlivnil, vzpomínat na společné zážitky… to všechno pro truchlící rodinu může znamenat neuvěřitelně moc a pomoci hojení té obrovské bolavé rány, kterou ztráta přináší.

Vzkazy si ale rodina může třeba i společně číst nebo vystavit během obřadu posledního rozloučení / oslavy života, nebo také nechat zpopelnit či pohřbít spolu s tělem zemřelého. Je to potom duchovní akt, který spolu s ním posílá všechnu tu lásku a milé vzpomínky.


Osobní zkušenost mě přivedla k tomu, jak je důležité nebát se ukázat, že jste tu. Ráda to pomůžu ukázat i vám. Miluju, když můžu poslat trochu radosti a útěchy tam, kde se na nějakou dobu zabydlel smutek. Když můžu pomoct najít slova pro těžké rozhovory. Když tu můžu nějak být pro ty, kdo si na své cestě připadají sami a nepochopení.

Každou objednávku balím s úctou, pokorou a láskou. Tak, aby ta energie na člověka dýchla, jakmile otevře krabici nebo obálku, a pohladila bolavou duši. Možná to není 100% dokonalé, ale je v tom moje srdce.

S láskou Lenka

PS: V článku jsem použila překlad původního textu Kevyn Burger pro nextavenue.org

Lenka Varhaníková
Poznala jsem, že loučení nemusí být jenom o bolesti. A že smrt není jenom nepřítel. Teď s láskou ukazuji druhým, že hospicová péče není až tak o smrti, jako o životě. Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná.  Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorkou e-booků 8 předsudků, které nám brání vzít své blízké dožít domů - jak je překonat a rozhodnout srdcem a Kdo vám pomůže rozloučit se doma - přehled poskytovatelů domácí hospicové péče, a také projektu Death Café Club.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů