Kdy pomoc ubližuje aneb Respekt především

Dodnes si naprosto živě dokážu vzpomenout na svůj naprosto zoufalý pocit, když jsem stála u babiččiny postele s miskou jejího oblíbeného jídla, které mi ještě před pár minutami nadšeně odsouhlasila, že si dá, ale místo toho se tu odehrávala scéna jako z proslulé komedie Slunce, seno…

Se lžící v ruce jsem se babičce s pevně zavřenýma očima a neprostupně sevřenými rty snažila vysvětlit, že je potřeba, aby trošičku snědla. Nebo jen ochutnala. Aby se tedy alespoň napila a vzala si polední léky, jinak jí bude zle.

Domlouvala jsem, prosila, vysvětlovala, vyhrožovala (protože už jsem, bohužel, naprosto přesně věděla, jak jí v případě, že si léky nevezme, bude), snažila jsem se jí připomenout, jak jsem já sama jako malá i jako dospělá u ní na návštěvě vždycky všechno poslušně snědla (taková variace na citové vydírání – zoufalá situace si žádá zoufalé činy).

Marně.

Babi s triumfálním a tak trochu posměšným výrazem ve tváři na své posteli pomalu spokojeně usínala a já se utekla vybrečet do kuchyně. Mísila se ve mně spousta nepříjemných pocitů, starost a strach střídala únava, smutek, vztek, pocit marnosti a bezmoci a hlavou mi vířily stovky myšlenek.

Co jsem si, sakra, vůbec myslela? K čemu babi je, že je doma, když tu umře hlady, protože jsem tak neschopná pečovatelka, že do ní nic nedostanu? Co s ní budu dělat, když jí bude bez těch léků zle? Co řeknu sestřičce z hospicu nebo nedejbože saniťákům, když to bude tak zlé, že budu muset zavolat pomoc – že babička nechtěla léky, tak je prostě neměla? Budu ji mít na svědomí a ještě skončím u soudu za zanedbání péče a těžké ublížení na zdraví.

Včerejší den mi tuhle a podobné vzpomínky silně vrátil. Po delší době se mě hluboce dotkla (v tom příjemném slova smyslu) slova jedné slečny, která v diskusi zmínila, že díky zkušenosti s vlastním postižením ví, jak tenká je hranice mezi tím, kdy člověku pomáháte, a kdy mluvíte a jednáte za něj.

Najednou mi došlo, co mě poslední dobou dost mrzí.

Denně vidím, kolik lidí bojuje se skutečností, že se život jejich blízkého pomalu, ale jistě blíží ke konci. Tak, jako jsem tenkrát bojovala já. Je těžké se s tím smířit. Přiznat si, že změny, které u něj vidíme, doprovázejí proces umírání, ať se nám to líbí, nebo ne.

(Slovo proces jsem použila záměrně. Protože to většinou není jako ve filmu, že člověk funguje víceméně normálně a ve správnou chvíli se rozloučí se všemi, zavře oči a naposledy vydechne. Umírání je přirozenou součástí života a naše tělo se na svůj konec postupně připravuje. Není to otázka několika hodin, ale dní, týdnů, někdy i dlouhých měsíců. Jak zhruba umírání probíhá a jaké změny se v člověku a jeho těle odehrávají, si můžete přečíst třeba v tomto článku>>.)

A tak se všemožně snažíme jej ještě zvrátit. Přimět starouška nebo nemocného, aby jedl, i když nechce (přece nemůže umřít hlady!). Vyhnat mu z hlavy „černé“ myšlenky a vrátit mu chuť do života a radost z něj (vždyť „tu bude ještě dlouho“!). Zkoušíme různé vitamíny a léky na podporu chuti k jídlu. Antidepresiva pro lepší náladu. Nutíme ho do různých vyšetření, která by odhalila příčinu jeho potíží, honíme ho po doktorech, i když nechce, nebo se s nimi radíme za jeho zády. Snažíme se vrátit ho do společnosti, přimět ho začít nové věci nebo se vrátit ke svým starým zájmům, i když se naopak snaží veškeré rozdělané záležitosti uzavřít a ukončit.

Naprosto to chápu. I mě tyhle situace neskutečně trápily. A opravdu dlouho. Babi jsem milovala a chtěla jsem pro ni snadnější cestu. Nechtěla jsem, aby to měla zbytečně ještě těžší, než má. Chtěla jsem ji uchránit před ještě větší bolestí a nesmyslným trápením. Chtěla jsem jí pomoci, jak jen to bylo možné. Ale až babi mi ukázala, jak tenká a křehká ta hranice mezi opravdovou pomocí a nerespektem ve skutečnosti je.

Více než to, že umírá, babi totiž ubližovalo to, že tuto skutečnost nechceme přijmout a podpořit ji. Až když se před světem a před námi postupně maximálně uzavřela a já padla únavou, vyčerpáním a pocitem marnosti až na samé dno, uvědomila jsem si, kde děláme chybu. Jeden večer jsem se zastavila, sedla si a v myšlenkách jsem se vrátila na úplný začátek. Co a proč to vlastně dělám? A proč se mi to nedaří tak, jak jsem si představovala?

Odpověď byla naprosto jednoduchá a v okamžiku mi otevřela oči.

Vzala jsem babi z nemocnice domů, aby ji nenutili do ničeho, co sama nechce, a mohla v klidu odejít. Přitom jsem ale potom dělala defakto to samé.

Každé malé zlepšení nebo světýlko naděje jsme totiž s mamkou v dobré víře začaly brát jako impulz, „že to ještě půjde zachránit“. A babičku, která se spokojeně připravovala na svoji poslední cestu tak, jak sama chtěla, jsme začaly tahat zpátky do života.

  • Chtěly jsme, aby jedla, pila a brala důležité léky, aby se její stav nezhoršoval. On se ale logicky zhoršovat musel, protože babi umírala.
  • Chtěly jsme, aby babi rehabilitovala a v ideálním případě se z pozice ležáka dostala alespoň na vozík, aby se cítila lépe. Ona ale chtěla svůj klid, nechtěla doma další cizí lidi, kteří na ni sahají, nechtěla bolest při manipulaci, nechtěla se nechat přesvědčovat a marně věřit, že to půjde. Přece se to rozhodla vzdát.
  • Chtěly jsme babi znovu rozmluvit, aby se necítila méněcenná a mohla lépe komunikovat. Ona ale kvůli poškození mozku nechápala, že její myšlenky a slova se liší, nevěděla, že jí nerozumíme a zlobila se proto na nás.
  • Chtěly jsme, aby se více soustředila na to hezké, aby se netrápila a tolik si nebrala svou těžkou situaci. Ona ale potřebovala zrekapitulovat a uzavřít svůj život, být vděčná za hezké chvíle, ale i vyrovnat se s těmi těžkými a bolestnými. A hlavně s tím, že odchází.

Babi tuhle „zradu“ ve jménu jejího dobra velice dobře vnímala a reagovala na ni tak, jak jí její stav umožňoval. Uzavřela se, vzdorovala, ignorovala naši snahu. Jednu dobu dokonce dělala vše pro to, aby se vrátila zpátky do nemocnice. Plivala léky, snažila se převalit a skulit dolů z postele, fingovala bezvědomí. Na otázku Proč? nám odkývala, že věří tomu, že by tam zemřela do pár dní, a proto tam chtěla.

Ze začátku jsme s mamkou totiž dělaly jednu základní chybu – dívaly jsme se na babiččinu situaci z našeho pohledu. Musely jsme se tomu přizpůsobit. Zkusit ji vidět jako ten, kdo se loučí. Vrátit se zase zpátky před tu pomyslnou hranici, kde se touha pomoci a její první kroky postupně mění v nerespekt a jednání za toho druhého v jeho zájmu. Uvědomit si, že naším úkolem je babi na její cestě doprovodit, ne jí tu cestu měnit.

Pokorný a respektující přístup nakonec udělal své. Babi se vůči mně zase více otevřela, přestala ve mně vidět nepřítele, který jí stojí v cestě. Uvolnila a uklidnila se, protože se cítila bezpečněji. Vzdorovala často dále, ale už ne s takovou intenzitou a přišlo mi, že i záměr toho vzdoru se trochu změnil. Byl to spíše jen její jediný způsob, jakým mohla jako plně závislá na péči druhých něco ovlivnit, o něčem rozhodnout, být opět autoritou.

V dnešní době je respekt skloňovaný a používaný téměř ve všech oblastech života. Věřím však, že největší smysl a moc má právě v jeho dvou nejdůležitějších obdobích – při zrození nového života a na jeho konci. Na nový život se všichni připravují, těší a vítají jej, snaží se mu jeho cestu na svět co nejvíce usnadnit a zpříjemnit. Jeho konec si však zaslouží úplně stejnou pozornost a umírající laskavou a respektující péči.

Nechat milovaného člověka odejít a vlastně jej na tu cestu pustit a schválit mu ji, je velkým projevem vašeho respektu a lásky. Vědomí toho, že „teď už může“ umírajícímu významně uleví a jeho poslední chvíle pak většinou nebývají tak těžké.

I vy máte moc tuhle úlevu a smíření svým nejbližším dopřát. Mým přáním je, abyste k tomuto poznání došli mnohem dříve, než tehdy já sama, a ušetřili si tím mnohá zbytečná trápení.

S láskou,

Lenka

 

Lenka Varhaníková
Poznala jsem, že loučení nemusí být jenom o bolesti. A že smrt není jenom nepřítel. Teď s láskou ukazuji druhým, že hospicová péče není až tak o smrti, jako o životě. Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná.  Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorkou e-booků 8 předsudků, které nám brání vzít své blízké dožít domů - jak je překonat a rozhodnout srdcem a Kdo vám pomůže rozloučit se doma - přehled poskytovatelů domácí hospicové péče, a také projektu Death Café Club.
Komentáře
  1. Naďa Svoboda napsal:

    Leni, krásně napsaný článek-přesně vystihuje podstatu toho jak být nablízku při odchodu z tohoto světa. My lidé se neradi vzdáváme těch, které máme rádi a ještě tíž přijímáme naši pomíjivost. Zásadní věc je uvědomit si to a nechat věci plynout. Je to těžké, ale velmi důležité. Děkuji <3

  2. Bětka napsal:

    Tvoje články jsou dechberoucí, dlouho jsem hledala jiné slovo, ale na nic jsem nepřišla. Cítím z Tebe obrovskou pokoru vůči životu a smrti. I když pro mě téma doprovázení není momentálně aktuální, pomáhají mi Tvé články zpracovat si to, jak od nás před rokem a čtvrt odešla moje babička a děda. Děkuju.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů