Když smutek přichází dřív, než ztráta

Možná ten pocit znáte. Byly prázdniny 2013, krásné dlouhé dny plné sluníčka, letní uvolněnosti a pohody. Primář neurologie nám právě sdělil, že babi má prozatím vyhráno. Přežije.

Za prvotní obrovskou úlevou ale víceméně hned začal bobtnat jakýsi podivný mrak, který mě až do babiččiny smrti neopustil. Měnil tvar, velikost, vzdálenost i barvu, ale pořád mi byl v patách. Truchlila jsem. A ano, už teď.

„Co blbneš, Leni? Vždyť babi zachránili, ještě žije. Na takový věci VŮBEC NEMYSLI! Místo, abys byla ráda a užívala si léta, máš takový černý myšlenky. To je špatně. Rehabky ji určitě dají dohromady, uvidíš,“ sdělila mi jedna z kamarádek.

No, moc to nepomohlo. Právě naopak. Cítila jsem se ještě provinileji, než předtím. Copak nikdo nechápe, jak mi je? Jak je bolavý vidět babi v tomhle stavu? Že přicházím na další a další věci, které už se NIKDY nebudou opakovat?

Už nám nikdy nic neřekne. Uslyším ještě někdy její hlas? Už nevezme do ruky jehlu a nit, ani pletací jehly. Občas vůbec netuší, kdo jsme. Co když nás přestane poznávat úplně? Už nebude stavět se Silvinkou o adventu betlém, ani stříhat kanárkovi drápky. Nepopřeje jí hodně štěstí, až půjde za měsíc do první třídy. Už mi nikdy nepošle SMSku. Co se stane s jejím bytem? Do třetího patra bez výtahu se na vozíku nedostane. A dostane se vůbec aspoň na ten vozík? Bude se trápit? A jak vlastně umře? A kdy?

Často si myslíme, že zármutek přichází až poté, co někdo, koho milujeme, zemře. Že truchlíme až potom.

Když ale náš blízký velmi vážně nebo terminálně onemocní, můžeme, stejně tak jako on sám, procházet procesem truchlení ještě před jeho smrtí. Musíme se vypořádat s tím, že „je to tady“. S jejím očekáváním.

(Pozn.: proto se v téhle souvislosti odborně používá spojení anticipovaná ztráta/ anticipované truchlení/ anticipovaný zármutek – anticipovaný=očekávaný)

Ono je to vlastně dost logické. Málokdy si totiž opravdu připustíme, že náš život je časově omezený. A najednou se nějaký limit objeví a my se s ním musíme vyrovnat. Sám umírající i potencionální pozůstalí tak prochází obdobím, kdy zpracovávají svůj zármutek.

Zármutek? Ale proč? Vždyť přece ještě žije…

Taková někdy bývá reakce okolí. Ono to ale není až tak jednoduché, jak si mnozí představují.

Těžká nemoc a/nebo očekávání úmrtí je obdobím, kdy si uvědomujeme a zpracováváme mnohé drobné i velké změny a ztráty. Nynější, i ty budoucí. Učíte se žít s vědomím, že váš blízký zemře. Nebo vy sami.

Z mnoha důvodů ale projevy našeho zármutku potlačujeme, což může vést k velkému psychickému i fyzickému vyčerpání, k pocitům hněvu a viny. Denně jste konfrontováni s tím, jak nemocnému ubývají síly, a můžete prožívat stálou a hlubokou beznaděj. Neustálá nejistota „kdy a jak tohle trápení skončí“, po níž následuje vina, že si takové otázky vůbec připouštíte.

7 rad, jak anticipovaný zármutek zvládat

#1 – Váš zármutek je skutečný

Cítit zármutek, když je váš blízký terminálně nemocný, je normální a pochopitelné. Dobře míněné poznámky typu: „Až odejde, pak teprve budeš opravdu truchlit,“ ignorujte.

Anticipovaný zármutek JE skutečný. A i když se v mnoha projevech podobá zármutku po ztrátě (např. smutek, deprese, vztek), neznamená to, že jím začíná „ten opravdový“ proces truchlení o něco dříve.

#2 – Uznejte svou ztrátu

Známí vám možná v dobrém úmyslu budou říkat fráze jako „Aspoň je tu mamka ještě s tebou“ nebo „Máte štěstí, že můžete být ještě spolu“, aby vás povzbudili.

Ať to myslí sebelíp, vlastně to popírá bolest, která následuje diagnózu terminální nemoci. Jako byste na ni neměli nárok. Jako by neexistovala.

Dovolte si proto klidně truchlit pro budoucnost, kterou spolu nebudete mít, pro ztrátu nadějí a snů, které jste spolu měli. Žádná z emocí, co cítíte, není „špatná“.

Můžete si najít i svůj kreativní způsob, jak je zpracovat. Třeba psát si deník, malovat, vyřezávat ze dřeva, tvořit scrap-booky, nebo psát dopisy či poezii.

Podporu můžete najít i u terapeuta, duchovního, poradce pro pozůstalé nebo v podpůrné skupině.

#3 – Není třeba cítit vinu

To, že truchlíte pro někoho, kdo je ještě naživu, neznamená, že jste to s ním vzdali. Přijetí toho, že zemře, neznamená, že se o něj nestaráte.

Přijde čas, kdy medicína už nemá žádnou naději v uzdravení. Pak je v pořádku přesunout svou pozornost od téhle naděje směrem k naplánování smysluplně stráveného společného času a k ujištění, že váš blízký má to největší možné fyzické pohodlí.

Nemusíte se cítit vinni za to, že oplakáváte hrozící ztrátu. Dokud jste vašemu milovanému nablízku, nevzdali jste to s ním.

#4 – Smysluplný společný čas

„Hodně rychle jsme se rozhodli, že náš život teď bude o kvalitě, ne o kvantitě. Nebylo to o tom, jak dlouho budeme spolu, ale jak ten čas strávíme.“

~Benjamin Allen (autor Out of the Ashes: Living in the Afterloss) o letech, kdy jako rodina očekávali smrt jeho ženy i jejich dvou synů poté, co se dozvěděli, že Lydii před prvním porodem v r.1982 podali transfuzi HIV pozitivní krve

Zkuste naplánovat čas, který strávíte se svým blízkým, tak, aby byl smysluplný pro vás oba. Mluvte spolu o chvílích, které jste spolu zažili, a které pro vás hodně znamenaly. O věcech, které vás mrzí. O tom, jak moc vám bude chybět. Nebojte se spolu smát i plakat. Pokud je tomu otevřený, proberte spolu i jeho přání ohledně výběru pohřební služby a podoby pohřbu. Pokud ho to ale příliš rozrušuje, netrvejte na tom.

I pokud je váš blízký v bezvědomí nebo v kómatu, má smysl mu tohle všechno říct. Svou lásku mu můžete komunikovat i skrz dotek. Můžete ho držet za ruku, hladit ve vlasech.

#5 – Pečujte o sebe

Pečovat o sebe během těžkého období je opravdu nezbytné. Je přirozené, že veškerý čas a energii chceme věnovat péči o umírajícího blízkého. Pokud si ale pravidelně nenajdeme aspoň chvilku pro sebe, vede to k citovému i fyzickému vyčerpání.

Jedno staré rčení říká: Abys měl sílu starat se o druhé, musíš se nejdřív postarat sám o sebe.

#6 – Řekněte si o podporu

Jestliže se potýkáte s anticipovaným zármutkem, a k tomu potřebujete zvládat celodenní péči o terminálně nemocného, nebojte se říct o psychickou podporu i praktickou pomoc.

Pocity pramenící ze zármutku vás můžou úplně zavalit a přemoci. Mluvte o nich s rodinou a přáteli, kteří vám umí naslouchat, aniž by vás soudili. Vyslechne vás i duchovní, terapeut, podpůrná skupina.

Budete ale potřebovat i praktickou pomoc. Poproste třeba přátele, aby vás u lůžka na chvíli vystřídali. Požádejte je o nákup, přípravu jídla, nebo třeba o pohlídání dětí.

#7 – Úleva po smrti je v pořádku

Při vážné nemoci pečujete třeba měsíce nebo i roky, což bývá vyčerpávající. Když váš blízký zemře, můžete cítit určitou úlevu, že jeho trápení už skončilo. Tenhle pocit ale vůbec neznamená, že jste ho neměli rádi. Je to normální reakce po mimořádně stresujícím období vašeho života.

Je taky dobré vědět, že budete truchlit i po ztrátě. Anticipovaný zármutek tomu nezabrání, neurychlí, ani neprodlouží žal, který cítíte po smrti někoho blízkého.

Mimoto, každý truchlíme jinak. Celý ten proces se odvíjí od naší osobnosti, našich předchozích zkušeností s traumatem, dynamiky rodiny a povahy našeho vztahu s osobou, která zemřela. Dovolte si proto truchlit tak, jak to vy sami cítíte.

S láskou Lenka ♥

Zdroj: Kubíčková, 2001; Dlouhá cesta, 2015; loveliveson.com

Lenka Varhaníková
Poznala jsem, že loučení nemusí být jenom o bolesti. A že smrt není jenom nepřítel. Teď s láskou ukazuji druhým, že hospicová péče není až tak o smrti, jako o životě. Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná.  Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorkou e-booků 8 předsudků, které nám brání vzít své blízké dožít domů - jak je překonat a rozhodnout srdcem a Kdo vám pomůže rozloučit se doma - přehled poskytovatelů domácí hospicové péče, a také projektu Death Café Club.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů