MŮJ PŘÍBĚH

Poznala jsem, že loučení nemusí  jenom bolet. A že smrt není jenom nepřítel.

Teď s láskou ukazuji druhým, že v hospicové péči nejde až tak o smrt, jako spíš o život.

Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná. 

Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním.

Jak mě babička přivedla zpátky na začátek

Je to už 5 let, co moje milovaná babi zemřela. Pořád to bolí. Tak, jak bolí každá ztráta blízkého člověka. Tohle úmrtí v rodině pro mě má ale úplně jiný význam a atmosféru, než všechna předešlá. Není pro mě traumatem, naopak se mi s ním mnohem lépe učí žít a bolavá duše má možnost se hojit. 

Smrt už pro mě neznamená odloučení a očekávání "té" zprávy. Už vím, jak člověku uleví, když sám na vlastní oči vidí, že jeho blízkého už nic netrápí. Když má čas a prostor na rozloučení, odpuštění, uspořádání věcí. Když může tomu, koho miluje, splnit jeho přání. A že umírání může rodinu krásně stmelit. Smrt už pro mě není takovým strašákem jako dřív a dokážu ji přijmout s pokorou takovou, jaká je.

Dřív by mě, ani nikoho z mého okolí nenapadlo, že je možné postarat se o umírajícího člověka doma, i když si tím naše rodina před lety vlastně prošla..

Prvních pár let svého života jsem s mamkou bydlela společně s babi a dědou, kteří pečovali o mamčina tělesně postiženého bratra. Zemřel ve 24 letech po krátké nemoci, když mi byly teprve čtyři roky, ale naučilo mě to, že je přirozené postarat se o své nejbližší až do posledních chvil. Díky babičce, která s ním byla doma, jsem v době, kdy to bylo naprosto běžné, nemusela do jeslí, a do školky šla až v pěti letech.

Proč jsem se rozhodla právě takhle?

Když v roce 2002 zemřel můj děda, hrozně mě to zasáhlo. Potíže měl dlouho, až jednou přišla krutá diagnóza - pozdní stadium rakoviny a okamžitá hospitalizace. Vždy se lékařů bál, a pro mě ta myšlenka byla naprosto zdrcující. Bohužel zemřel hned tu noc v nemocnici. Zůstala mi jen trpká myšlenka na to, jak mu asi bylo, a že umíral sám a opuštěný v prostředí, z kterého měl nepředstavitelnou hrůzu. Dlouhé roky jsem si pak vyčítala "selhání", že u něj v tu chvíli nikdo z rodiny nebyl.

O 10 let později jsem zhruba rok pracovala jako uklízečka na interním oddělení psychiatrické léčebny a se smrtí v nemocničním prostředí jsem se tu setkávala často, a bohužel v jedné z těch syrovějších podob, i přes veškerou snahu personálu. Stigma psychiatrických pacientů, samota, zástěny, rušné prostředí, absence soukromí a respektu k individuálním potřebám. Nechtěla jsem, aby takhle někdo z mých blízkých strávil své poslední dny.

Čas na správné rozhodnutí

O půl roku později mou babičku postihla už třetí mrtvice, tentokrát velmi vážná. Přesto neskutečně zabojovala a přežila. Bohužel nemluvila, nerozuměla mluvené řeči, často nás nepoznávala a polovina těla jí zůstala paralyzovaná. Nastal čas na nepříjemnou otázku "Kam s ní?"

Mamce zbývalo do důchodu ještě 5 let. Bylo jasné, že pokud by z práce odešla pečovat o babi a cokoliv se stalo, neměla by se potom už kam vrátit, a její důchod by byl žalostný. Sama už v té době měla i nějaké zdravotní trable. Rozhodla jsem se tedy, že až bude babi schopná propuštění, postarám se o ni já.

Vysnila jsem si, že ji dostanu aspoň na vozík, a částečně jí vrátím péči, kterou mi věnovala, když jsem byla malá. Já i mamka jsme odmítaly představu, že by měla skončit takhle, po všem, čím si prošla a udělala pro druhé. Její stav se ale bohužel ještě zhoršil a babi se rozhodla všechno vzdát. Začala odmítat rehabilitaci, jídlo, pití, léky... její jedinou funkční ruku jí museli kurtovat k posteli, protože si vytrhávala sondu na krmení, kterou jí zavedli, aby do ní dostali aspoň to nejnutnější.

V tu chvíli jsem byla nucena konečně začít jednat.

Primář dával babičce už jen pár dní života, a já nechtěla, aby zemřela anonymní, uvázaná jako zvíře a nucena do něčeho, s čím nesouhlasí. Domluvila jsem její okamžité propuštění. Měla jsem den na to, abych u babi doma všechno připravila.

Zachvátil mě nepředstavitelný pocit paniky. Dcerka zrovna začala chodit do první třídy, přítel bydlel v tu dobu více jak 70km daleko a viděli jsme se 1-2x za měsíc, mamka od rána do večera v práci.

Cítila jsem se na všechno sama. Hlavou se mi honila spousta otázek. Jediný, kdo si tím z mého okolí prošel a uměl by mi poradit, byla právě babi, která mluvit nemohla.

Panika rostla a já o svém rozhodnutí začala pochybovat. Nakonec jsem objevila, že existuje i tzv. domácí hospic, a vysvitlo mi světýlko naděje. Zavolala jsem tam, a ještě ten den jsem měla pro babi nachystané elektrické polohovací lůžko a domluvené denní návštěvy terénních pracovnic hospicu.

Nezapomenutelná odměna

Druhý den ráno (měla jsem zrovna narozeniny) saniťáci dovezli babi domů. Na výraz úlevy a vděčnosti v její tváři, když poznala důvěrně známé stěny a mě, nikdy nezapomenu. Pomohlo mi to hodit ten obrovský strach na chvíli za hlavu a uvědomit si, že ať to bude sebetěžší, má to smysl a cenu.

A nebudu lhát, těžké to opravdu bylo.

Domácí prostředí a to, že na babi už nikdo netlačí, a naopak respektuje její vůli, udělalo své. Byla stále „na odchodu“, ale už to nebyl takový spěch. Dokonce se během tří měsíců zlepšila natolik, že přišel šok a pocit zrady od mé spojky se světem a mých rádkyň – už nesplňovala podmínky pro hospicovou péči… Navíc jsem v té době zjistila, že jsem těhotná

Náhradní řešení

Domluvila jsem si tedy pomoc s pečovatelskou službou a s hospicem aspoň pravidelné zdravotní kontroly. Vybojovala jsem babi rehabilitaci na pojišťovnu od Charity, holky z hospicu mi domluvily logopedickou pomoc, a snažili jsme se babi trochu vrátit do života.

Mělo to však opačný účinek. Noví lidé, spěch a jiný přístup pečovatelské služby, necitlivé rehabilitační pracovnice a to, že jsme tím vším narušovali původní babiččin záměr odejít, to všechno vedlo k tomu, že se babi začala opět uzavírat, bouřit se, dělat naschvály.

Samota a bezmoc mě opět ochromily a ohlásila se únava a vyhoření. Zaplavovaly mě v mé pozici nevhodné pocity, s kterými jsem se styděla a bála komukoliv svěřit, a tak jsem je dusila hluboko v sobě.

Můj vnitřní boj

Měla jsem neskutečný vztek na babičku, že vzdoruje, nespolupracuje, a zbytečně si tím ubližuje. Že čas, který bych mohla věnovat životu, vznikajícímu ve mně, trávím dohadováním se o každé sousto, přípravou jídel a pití, která převážně končila v koši, a bitvou o důležité léky.

Zlobila jsem se na mamku, že největší část péče zůstala na mě. Na partnera, který za mnou „do rakve“, jak tomu říkal, jezdil nerad a odcizili jsme se.

Bolelo mě, že se mí přátelé postupně přestali ozývat, protože jsem všechen čas věnovala pouze babi.

Zlobila jsem se sama na sebe, že si neužívám svého posledního těhotenství a jen přežívám ze dne na den. Ale hlavně za to, že mám tyhle pocity, vždyť přece babi miluju a chci jí pomoct.

Úleva uvědomění a síla loučení

Čím víc se blížil porod, tím byl můj stav horší. Protože jsem kvůli oční vadě měla automatickou indikaci k porodu císařem, musela jsem opět řešit, co s babi. Mamka si na domácí péči sama netroufala, a tak jsme s těžkým srdcem zvolily pobytovou odlehčovací službu od pečovatelek, které k nám chodily. Kvůli hojení mé jizvy a šestinedělí tam babi strávila 5 dlouhých týdnů.

Vrátila se v žalostném stavu, měla proleženinu na patě, což se během roční péče doma nikdy nestalo. Cítila se zrazená, že jsem ji opustila a odložila.

Ale oběma nám to pomohlo opět si všechno srovnat v hlavě a odpočinout si jedna od druhé. Já zpracovala své pocity a babi nejspíš došlo, co a proč jsem pro ni dělala. A nakonec se radovala i z nové vnučky. Obě jsme se smířily s tím, jak to je, a babi se rozhodla pokračovat ve své započaté cestě. Ale já už jsem pochopila svou úlohu a postavila jsem se k tomu s pokorou a respektem. Došlo mi, že jsme se s mamkou babi snažily vtáhnout zpátky do života hlavně proto, že jsme si její stav podvědomě vyčítaly, a takový konec jsme pro ni nechtěly. A úplně jsme při tom zapomněly, že je to její cesta, kterou si zvolila, a to, že se ji snažíme vést jinudy, jí naopak ubližuje.

Babiččin stav se opět začal zhoršovat a nám se do života vrátila každodenní podpora a milé a známé tváře domácího hospicu. Tři měsíce po narození dcerky babička nakonec odešla v mé a mamčině náruči.

Byl to dar

Až zpětně jsem si uvědomila symboliku toho, že jsem si babičku brala domů na své narozeniny, a rozloučila se s ní týden před svým svátkem.

Byl to dar, křehký a neuchopitelný, a v tu chvíli přesahující možnosti mého chápání.  Ale obohatil můj život podobným způsobem, jako když jsem na světě uvítala své dcery. Protože vítání nového života i loučení s tím starým jsou základem, který utváří život náš a naše uvědomění si vlastní smrtelnosti.

Naučila jsem se za ten rok a půl spoustu teoretických i praktických záležitostí, přišla na to, jak je důležité myslet v tuhle dobu i (nebo hlavně?) na sebe, a posunula své hranice toho, co zvládnu.

Dnes se v této oblasti vzdělávám dál a motivuju druhé, kteří se rozhodli dopřát svým blízkým možnost strávit poslední a jedinečné chvíle svého života doma, v kruhu rodiny. Sdílením svých zkušeností poskytuji doprovázejícím podporu v době, kdy se cítí sami, aby mohli svou úlohu přijmout vědomě a s porozuměním. Ukazuji jim, že i poslední chvíle života mohou být protkány naplňujícím pocitem blízkosti, sdílení, hřejivých vzpomínek, sebepoznání, osobního růstu a smíření

S láskou Lenka ♥

Čtyři generace... konec i nový začátek...
Takhle nás viděla dcerka
Ustaraná prvňačka. To byla babi ještě v nemocnici.
Kocour chodil babi léčit - přes den spával u ní v posteli
Babiččin milovaný kanárek Filípek
Únava na všech frontách