Noc, kdy se nám na chvíli zastavil čas

Byl večer jako každý jiný, a přece se něčím lišil. S mamkou jsme babi umyly, převlékly do čistého, vyčistily jí zuby, namazaly obličej krémem, učesaly ji. Mamka odjela domů, dcerka dala babičce pusu na dobrou noc a šla spát. Druhá, v tu dobu tříměsíční, spokojeně spinkala v košíku, který jsem si s sebou vozila po bytě, když jsem potřebovala volné ruce a s hojící se jizvou po sekci jsem byla po celém dni s miminkem v šátku unavená.

Ticho v bytě rušilo jen odfukování a hučení generátoru kyslíku a babiččino chrčivé dýchání. Obojí se za poslední tři týdny stalo součástí zvuků naší domácnosti, a i když jsem tomu už přivykla, nebylo to zrovna příjemné. Babi klimbala a já poklízela věci od večeře a chystala jí léky na ráno. S tmou, kterou měkce plašila jen lampička u babiččiny postele, na mě začal padat každovečerní pocit úzkosti a nejistoty.

Nocí jsem se bála asi nejvíc. Každý večer, když jsem zavírala dveře k babi do pokoje, aby ji tam nerušil kocour, jsem tam spolu s ní zavírala i své vlastní smíšené pocity. Na jednu stranu úlevu, že je další den úspěšně za námi, a mám teď chvilku pro sebe, a na druhou strach.

Strach, že „to“ přijde v noci. Strach, že tu chvíli nepoznám a že u babi nikdo nebude. Strach, že ji naopak poznám, a budu u toho muset být, i když se vůbec necítím připravená. Strach, co uvidím, až ráno ty dveře zase otevřu.

V noci jsem spávala lehce. Jedním uchem jsem vnímala oddechování miminka, které spinkalo vedle mě, druhým jsem hlídala, co se děje za zdí ve vedlejším pokoji. Jestli uslyším babi třeba zakašlat, jestli nenaříká, jestli chrčení najednou neztichne… Častokrát jsem se během noci plížila tmou vedle na babi nakouknout, když se mi něco nezdálo, hlavně tiše a opatrně, abych ji nevzbudila a nepolekala.

Ten večer jsem byla hodně unavená a těšila se, až do pokoje zavřu a půjdu si taky lehnout. Jako každý den jsem šla za babi zkontrolovat, jestli leží pohodlně, má u postele pití, vyvětrat jí v pokoji, a pak jí dát pusu na dobrou noc a zhasnout lampičku. Všechno bylo v pořádku, ale něco mě nutilo k tomu, abych tam s ní ještě chvíli zůstala.

Babi nespala, měla otevřené oči a sledovala mě. Po delší netečné době, kdy buď spala, nebo si v polospánku řešila sama uvnitř sebe své záležitosti, případně upírala oči do prázdna, na mě zase reagovala, věděla, kdo jsem. Sedla jsem si tedy k ní na kraj postele, vzala ji za ruku a pustila ze sebe, co jsem jí ještě chtěla říct.

Že jsem pyšná na to, že právě ona je mou babičkou, že si vážím všeho, co pro mě kdy udělala, že ji mám moc ráda… Vzpomínala jsem, jak jsme spolu válčily doma, když jsem byla malá a nemusela jsem díky ní do jeslí a do školky tak brzy, jako ostatní děti. Na to, jak mě později do školky vodila, a po cestě každé ráno v jednom domě někdo cvičil na bicí, a my se tomu smály. Jak mě vyzvedávala „po o“. Jak ráno vždycky doma vonělo kafe, když čekala, až mě vzbudí. Jak mě učila bruslit a mrzla hodiny na břehu rybníka. Jak mě učila šít a jak jsme ještě i s dědou hráli žolíky…

Babi se jen dívala a její pohled začal být hodně naléhavý. Svírala mi ruku a nechtěla stisk uvolnit. Ujistila jsem ji, že jsem tu s ní, a že u ní budu, jak dlouho bude potřebovat. Idylická chvíle blízkosti ale najednou vzala za své. Babi přestala chrčet, ale místo toho se jí v ústech objevila pěna. Hodně pěny. Bylo jasné, že srdce začíná selhávat.

Okamžitě jsem volala mamce, ať se znovu oblékne a vyrazí zpátky. Další telefonát byl na pohotovostní číslo domácího hospicu. Mamka dorazila za čtvrt hodiny, děvčata z hospicu chvíli po ní. Sestřička zhodnotila situaci a potvrdila nám, že babiččiny poslední hodiny jsou, bohužel, tu.

Trpělivě nás obě znovu teoreticky připravily na to, jak zhruba budou probíhat, poradily nám, jak je ještě využít, jak babi i sobě ulevit, co dělat, až vydechne naposledy. Domluvily jsme se, že budeme s mamkou s babi samy, a ony po celou dobu okamžitě k dispozici na telefonu, pokud bychom to nezvládaly a potřebovaly oporu. Rozloučily se s babi, poděkovaly jí za důvěru a popřály jí šťastnou cestu.

Když za nimi zaklaply dveře, dolehla na nás tíže situace naplno. Nebylo lehké přihlížet a nemoci nic udělat, jen to celé přijmout. Hodiny ubíhaly, ale čas pro mě získal jiný rozměr. Podivně se táhl, ale přitom jsem plně vnímala jen každé tady a teď. Snad poprvé v životě jsem byla schopná existovat jen v přítomném okamžiku.

Malá se probudila, a tak jsem si ji navázala na sebe do šátku a byla s námi u babiččiny postele až do poslední chvíle. Starší dceru jsme nebudily, rozloučit se stihla večer, a ráno měla důležitý den ve škole, nechtěly jsme jí ho narušit.

Babi trvalo dlouho, než se od nás a svého těla dokázala odpoutat.  Odcházela pomalu a tiše. Její dech pomalu slábl a pauzy mezi nádechy se prodlužovaly. Oči postupně přestala upírat na nás, ale dívala se do prázdna, a s napůl přivřenými víčky se vytrácela z tohoto světa. Pak náhle jejíma očima i tváří proběhl výraz překvapení, jako by něco spatřila, a s ním vydechla naposledy.

S mamkou jsme ztuhly. Celou dobu jsme si přály, aby už babi měla svou dlouhou cestu za sebou, ale najednou to bylo tady a definitivní. V první chvíli jsme se až bály se o tom přesvědčit. Rok a půl jsme se na tuhle chvíli připravovaly, ale popravdě – na ni se nepřipravíte nikdy.

Na hlasité oslovení ani dotek babi nereagovala, puls byl nehmatný, hrudník se ani nepohnul. Pokožka začala téměř okamžitě měnit barvu, zpopelavěla a připomínala mi voskové figuríny z muzea. Jako by v babiččině posteli ležela úplně cizí žena. Došla jsem pro baterku a zkusila reakci zorniček na světlo. Na pohled do mrtvého prázdného oka nikdy nezapomenu. Bylo to to, co mě z toho všeho zasáhlo nejvíc. Nastal čas přiznat si, že je po všem.

Ještě jsme s mamkou daly babi pusu na cestu. Pak jsem jí jemně zavřela oči a polohovací postel nastavila do roviny. Nejtěžší pro mě bylo přikrýt tělo dekou, přetáhnout ji přes obličej. Jako bych tím sama sobě potvrzovala, že babi už není.

Teď přišel čas zvednout telefon a zavolat děvčatům z hospice. Přijela během chvilky. Jejich vřelé objetí plné pochopení mi neskutečně ulevilo. Sestřička zkontrolovala, jestli opravdu nastal konec, a probrala s námi další postup. Byla 1 hodina v noci a nebylo lehké sehnat lékaře, který by přijel potvrdit úmrtí. Nakonec jeden slíbil, že do pár hodin dorazí.

Zapálily jsme za babi velkou bílou svíčku a pootevřely okno. Rozhodly jsme se, že čekání zatím vyplníme tím, že babi připravíme na poslední cestu. Spolu s děvčaty jsme ji umyly, oblékly, učesaly, ovázaly šátkem hlavu, aby jí ústa zůstala zavřená, našly jí s sebou oblíbenou fotku jejích nejbližších, a v rukou jí nechaly medvídka, kterého jsem jí kdysi dovezla z Holandska, a který byl jejím věrným souputníkem během posledních několika týdnů.

Nad ránem dorazil milý a citlivý pan doktor, který potvrdil úmrtí a se sestřičkou vyplnil potřebné formuláře a ohledací zprávu. Nastal čas rozloučit se. Děvčata nás nechala vybrat pohřební službu, a zavolala tam za nás. Po celou dobu stála při nás. Dcera tvrdě spala a já neměla to srdce ji budit. Pohřební vůz dorazil v domluvenou dobu, pánové s námi vyřídili potřebné formality a chvíli před svítáním opustila babi svůj byt naposledy.

Pohled na prázdnou postel byl zdrcující. Naše průvodkyně nás ale ještě neopustily. Seděly tu s námi téměř do rána, soucítily a s láskou s námi vzpomínaly, co jsme společně za ten rok a půl prožily. Domů se vydaly, až když věděly, že to s mamkou pro tu chvíli už nějak zvládneme.

Tma noci se pomaličku začínala rozpouštět a nás čekal náročný den. Ale i v tom obrovském smutku, který nás pohltil, jsme zároveň cítily velkou úlevu, že teď už babi nic netrápí, a že odešla tak, jak si přála – sice ne lehce a rychle, ale zato důstojně, respektovaná, doma, mezi svými nejbližšími. Nebylo to lehké, ale jsem za tu zkušenost nesmírně vděčná a vím, že bych se tak rozhodla znovu.

Děkuju ti, babi, za všechno, cos mě v tuhle těžkou dobu i beze slov ještě zvládla naučit, cos mi pomohla pochopit, a jakým člověkem jsi mi tím umožnila se stát. Vážím si toho.

S láskou, Lenka

Lenka Varhaníková
Poznala jsem, že loučení nemusí být jenom o bolesti. A že smrt není jenom nepřítel. Teď s láskou ukazuji druhým, že hospicová péče není až tak o smrti, jako o životě. Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná.  Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorkou e-booků 8 předsudků, které nám brání vzít své blízké dožít domů - jak je překonat a rozhodnout srdcem a Kdo vám pomůže rozloučit se doma - přehled poskytovatelů domácí hospicové péče, a také projektu Death Café Club.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů