O smrti a předsevzetích

Pomalu se rozkoukávám z doznívajících odpočinkových svátečních dní. Není pochyb, je tu čas, kdy jsme uzavřeli a zhodnotili uplynulý rok a dáváme dohromady své plány a přání pro ten nový. Čistý, ještě nepopsaný list papíru.

Ze všech stran se na nás hrne, že právě teď je ten správný čas začít hubnout, cvičit, zdravě jíst, přestat kouřit, vydělávat víc peněz, potkat toho pravého, naplánovat si dovolenou snů… dáváme si novoroční předsevzetí, vyrábíme visionboardy, sníme… Celí natěšení v napětí čekáme, až vyrazíme za tím, aby letošní rok byl ten nej… a mnohdy nám při tom všem uniká to nejdůležitější.

Zdravotní sestra Bronnie Ware kdysi na základě svých dlouholetých zkušeností s umírajícími lidmi napsala knihu Čeho na smrtelné posteli lidé nejvíce litují. Chtěla v ní ostatním ukázat, na čem ve chvíli, kdy tenhle svět opouštíme, ve skutečnosti záleží. Co na svém životě mohou ještě včas změnit, aby jej opravdu prožili a jednou odcházeli smířenější.

Zajímá vás, které odpovědi se objevovaly nejčastěji?

Bylo to těchto pět:


Kéž bych měl odvahu žít život podle svých vlastních představ a ne takový, jaký ode mě ostatní očekávali.

Kéž bych nepracoval tak tvrdě a věnoval více času sobě a své rodině.

Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity.

Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli.

Kéž bych si víc užíval života a byl prostě šťastný.

Když se zamyslíte nad svým životem, jak souzní s vámi? A jak s vašimi plány, touhami a předsevzetími pro letošní rok?

Co nás může vědomí vlastní smrtelnosti naučit?

Jedním z nejzásadnějších problémů dnešního vyspělého “západního” stylu života je to, že si myslíme, že máme na všechno dost času. O všem přemýšlíme v dlouhodobém horizontu, nebo z materiálního pohledu a věci, důležité spíše pro naši duši a náš osobní pocit štěstí, neustále odkládáme na “až” a “někdy”… nebo si je schováváme za odměnu.

Fakt, že stejně jako jsme se narodili, také jednou zemřeme, si nepřipouštíme. Na přemýšlení o těchhle věcech přece máme ještě spoustu času. Ještě jsme mladí, ještě nejsme “dost” staří, přece nebudeme takové myšlenky přivolávat…

A tak se nám přiděleným časem řítíme, jako bychom měli žít věčně. Vše, co by nám mohlo pomíjivost života nějak připomenout, vytěsníme. Únavu zapijeme kafem. Nemoc přechodíme pod hrstkou léků, které její projevy zakryjí. Odmítáme přijmout naše vlastní stárnutí – barvíme si první šediny, mažeme se různými „anti-age“ séry a krémy pomalu od počátku dospělosti. Stáří ostatních před naším pohledem schováváme do domovů pro seniory. Vyhýbáme se rozhovorům o smrti, návštěvám těžce nemocných i posledním rozloučením, protože „nám to nedělá dobře“ a nevíme, co v takovou chvíli říct, dělat…

Potřebujeme toho tolik stihnout…

Nechceme promarnit jediný den, chceme žít „naplno“, jak je nám ze všech stran doporučováno. Což je dobře. Jen tomu slovu naplno často dáváme úplně jiný význam, než by v té souvislosti mělo mít.

Představujeme si pod ním mnohdy nekonečný seznam cílů, vizí, úkolů. Máme potřebu jít neustále kupředu, zlepšovat se, růst, vzdělávat se, vydělávat. Hlavně toho stihnout co nejvíc!

Na zastavení se, chvíle pro sebe, své blízké, ponoření se do klidu není čas. Tvrdě pracujeme, aby se naše rodiny a děti měly dobře, a naši přítomnost jim chceme vynahradit, „až budou mít vše, co potřebují“. A stejně jako naše děti na své „až“ čekají i naše vnitřní přání, sny a pocity, které se ještě do našeho seznamu nehodí. Čas přece bude jindy…

Až pak najednou zjistíme, že toho času tolik není. Že to naše vysněné “až někdy” nepřijde. A že jsme se vlastně nikdy nedostali k tomu, co jsme si celou dobu někde v hloubi duše přáli.

Možná vám to bude připadat tvrdé, ale zkuste si těch 5 bodů teď přečíst ještě jednou… s vědomím, že tenhle rok klidně může být tím posledním, který prožijete. Beze strachu, jen s tím, že to tak může i nemusí být.

Které z nich s vámi souzní teď? Jak byste chtěli, aby váš život tenhle rok vypadal? Jsou vaše předsevzetí v souladu s tím, co byste si opravdu přáli? Nebo jste jen převzali, co si svět kolem myslí, že by pro vás bylo vhodné? Vaše předsevzetí, pokud si nějaká dáte, by měla mít smysl především pro vás samotné.

Jak jich tedy nelitovat?

Než se pomyslně postavíte na start, proveďte si takový důkladný úklid sami v sobě. Dejte si na to tolik času, kolik potřebujete. Ponořte se do hloubky své duše a místo sepisování „měla bych“ seznamů se věnujte sami sobě. Upřímně si odpovězte na to, jak se ve svém každodenním životě cítíte. Jak se chcete cítit zítra? Za týden? Za rok? Kdykoliv? Co vám v životě chybí? Co v něm naopak přebývá? Popřemýšlejte nad svými vztahy s ostatními lidmi. Co vám přináší, a co naopak berou? S kým se chcete setkávat i dál, a proč? V duchu nebo na papíru si projděte i své investice. Opravdu pro vás byly všechny smysluplné?

Až z těchto odpovědí byste si měli vytvořit představu toho, co chcete ve svém životě změnit, nebo nazvat předsevzetím. Ať už chcete zhubnout, začít žít jinak, najít si novou práci,… rozhodněte se pro to především sami kvůli sobě. Opravdu to tak cítíte, nebo tím jen plníte přání a očekávání vašich nejbližších? Proč to chcete? Co vám to má v životě přinést? Jak se cítíte teď a jak se chcete cítit, pokud u svého předsevzetí zůstanete? Přinese vám to radost?

Jste si vědomi ceny toho, že ve svém životě něco změníte? Je pro vás ta cena pozitivní, nebo vás znepokojuje? Stojí vám potřebný vynaložený čas, úsilí, finance atd. opravdu za to, že dosáhnete svého cíle?

Více než na to, jak váš cíl má vypadat, se soustřeďte na to, jak se během cesty k němu chcete cítit.

Buďte k sobě laskaví. Děláte to pro sebe, ne pro ostatní. A není to závod. Můžete začít kdykoliv, stejně tak jako skončit, když zjistíte, že to pro vás není ta správná cesta. A nebo vás nakonec může zavést úplně jinam, než kam jste původně dojít chtěli. Protože – jak se říká – i cesta může být cíl. Jejím smyslem je, aby vám přinášela radost.

A tak vám do každého nového dne přeji, abyste v něm tenhle smysl našli. Stejně jako svůj směr, který vás dovede k tomu, že jednou na konci té cesty nebudete litovat ničeho podstatného.

S láskou Lenka

Lenka Varhaníková
Poznala jsem, že loučení nemusí být jenom o bolesti. A že smrt není jenom nepřítel. Teď s láskou ukazuji druhým, že hospicová péče není až tak o smrti, jako o životě. Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná.  Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorkou e-booků 8 předsudků, které nám brání vzít své blízké dožít domů - jak je překonat a rozhodnout srdcem a Kdo vám pomůže rozloučit se doma - přehled poskytovatelů domácí hospicové péče, a také projektu Death Café Club.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů