Smyslem života je prostě být naživu

To naše neustálé pachtění… chceme toho v našem omezeném časovém limitu tolik stihnout, zažít, vykonat, vytvořit… až zapomínáme na to nejdůležitější – prostě být… jen tak spočinout… kromě odškrtávání splněných snů a úkolů si najít radost i v těch úplně obyčejných momentech, které bereme jako samozřejmost…

Kdy naposledy jste si ranní kávu nebo čaj opravdu vychutnali? Nechali se unést její vůní, chutí… vnímali, jak hrnek hřeje v dlaních…?

Kdy jste si cestou do práce všimli nové pavučiny na plotě, kolem kterého denně procházíte, a toho, jak se v ranních paprscích třpytí kapkami rosy?

Kdy jste v obchodě vzali vědomě do dlaně každé jablíčko, které jste vybírali sobě nebo dětem, a vnímali jeho barvu, vůni a prsty pohladili jeho slupku? Jaká byla? Hladká od vosku? Nebo hrubší a sem tam strupatá? Těšili jste se, až se do něj doma zakousnete a šťáva se lehounce rozprskne?

Když jste šli při bouřce zavřít okno, zkusili jste se u něj na chvíli zastavit a nadechnout se vůně deště? Co v ní bylo cítit, kromě vody? Namočený rozpálený asfalt? Posečená louka? Nebo zemitá vůně mokré hlíny? Zmoklé prádlo?

Náš život netvoří jenom ‚velké‘ okamžiky… cestu k nim lemují neustálé každodenní drobnosti. Tak malé a obyčejné, že jim, jakmile odrosteme dětství, postupně přestaneme přikládat význam. Přestaneme je vnímat, vidět. A to je škoda. Protože právě ony dělají život životem. Protože právě ty se často naučíme ocenit až ve chvíli, kdy nám o život jde. A protože právě ty na jeho konci můžou přinášet tu největší radost.

Smyslem života je prostě být naživu. Je to tak prosté, zřejmé a jednoduché. A přesto každý kolem spěchá ve velké panice, jako by bylo nutné dosáhnout něčeho, co ho přesahuje.

Alan Watts

S láskou Lenka ❤